Dospělý nebo dítě

Dlouhé, horké letní večery a noci vedou mnohé k ještě delším rozhovorům o sobě samých a partnerství. Často třaskavá období dovolených, kdy partneři spolu tráví i několikanásobně více času než v běžný pracovní den, nutí ženy a následně i muže k otevření témat, která jim již delší dobu ubližují.

Ale kdo nebo co jim vlastně ubližuje?

První na ráně je partner.

„Jsi celá jako tvoje matka! Vždycky musíš mít poslední slovo, i když víš, že mě to vytáčí!“

„Ty jsi neskutečný sobec! Kvůli tobě jsem se vzdala kariéry, porodila ti děti, starám se o domácnost, chodím do práce, ale pánovi tvorstva to nestačí!“

Podobné věty mohou lítat mezi mužem a ženou tak dlouho, dokud nepotečou první slzy a nevysklí se sklo ve dveřích. Pak týden tiché domácnosti, rychlý sex a je zase na chvíli klid.

Říkáte si, že ti dva jsou jak malí? Možná nejste daleko od pravdy.

Žena po celém dni, kdy po práci (už týden se snaží utěšovat kolegyni, s kterou se rozvádí manžel) vyzvedne děti z družiny, nakoupí, po cestě v autě se jí podaří zjistit důvod synovy poznámky, přijede unavená domů, začne připravovat večeři, přitom s dětmi vypracovává každodenní úkoly a láduje pračku tmavým prádlem. K jídlu bude rajská omáčka s těstovinami (ve škole děti měly buchtičky se šodó a  ty ani jeden nemusí, takže jsou hladové).

Muž přichází domů po sedmé, děti se mu vrhnou kolem krku a zahrnují ho vyprávěním školních zážitků. Po chvíli se kolem nich protlačí, aby si alespoň odložil tašku. Políbí ženu na tvář, koukne jí přes rameno a zjistí, že bude rajská (skvělé, tu jsem měl k obědu). Jde si do lednice pro pivo a myšlenkami je ještě u řešení strategie na jeho oddělení, kterou si vyžádalo nové vedení. Má na to jen dva týdny.

Stůl prostřen. Žena se snaží uklidnit sourozeneckou hádku, aby se na ně muž hned po návratu neutrhl.

„Ty nebudeš jíst?“ ozve se žena, když ani na třetí zavolání muž neusedne ke stolu.

„Ne, díky. Dám si párky, rajskou jsem měl k obědu.“

„Fajn.“

„A ohřeješ mi je?“

„Neohřeju, měl jsi to říct dřív. My jdeme večeřet. Dej si je do mikrovlnky.“

„Fajn, když ti to dělá takový problém.“

Žena vykoupe děti a uloží je. Doufá, že muž dá alespoň nádobí do myčky, ale tuší, že to tak nebude, a už při čtení pohádky v ní pění krev. Snaží se to skrýt a nedat nic najevo. Trochu teatrálně pak bere jednotlivé kusy nádobí a hlasitě je zasunuje do přihrádek. Když jde za manželem, který v obýváku sedí u počítače, požádá ji, zda by mu mohla vyžehlit bleděmodrou košili.

„Proč si nevezmeš jinou?“

„Ty ostatní jsou mi už trochu těsné.“

„To říkáš už půlroku. Nemohl sis koupit nové?“

„Chodit po obchodech mě nebaví, to je tvoje doména. Ty jsi tam pořád…“

Tento příběh může běžet svým životem a může se opakovat den co den, měsíc po měsíci. Ale nemusí, když pochopíme, kdo proti sobě při této hádce stál. Na první pohled dospělí jedinci, ale na ten druhý malé, zraněné děti.

Muž/chlapec přišel po celém dni z boje s kamarády domů a chtěl by si na chvíli sednout a odpočinout. Přitom by chtěl od své ženy/maminky obejmout, přivítat doma a za chvíli by jí všechno pověděl. Má strašný hlad, ale podruhé rajskou? To mu nemohla zavolat a zeptat se, co by si rád dal? No, nevadí. Možná mu dá něco jiného. Má takový hlad, že by snad jedl i hřebíky! Co jí ale udělal, že mu nechce ohřát ani ty pitomé párky? Zlobil? Vždyť nepřišel tak pozdě. Nebo ano? Maminka ho nemá ráda! Cítí to, vidí, jak má zaťaté zuby. A proč oni/děti/sourozenci mají přednost? A to se celý den tak snažil! A snaží se stále. Pracuje/učí se, aby přinesl domů dost peněz/dobré známky, nebaví ho to a nechce nic jiného než lásku a pozornost své ženy/maminky.

Žena/holčička po celém dni v práci/ve škole, kde musí pořád řešit problémy jiných (ona za to nemůže, že za ní chodí a svěřují se jí) a ještě se snažit soustředit na svou práci/napsat výborně test, přijde i s nákupem domů a začne vařit pro manžela a děti, vlastně pomoci a zavděčit se mamince. Připraví večeři. Je to už pro ni samozřejmost. Je pečující manželka a matka/hodná holčička. Všichni jí to říkají a obdivují, jak všechno zvládá. Ona ví, že musí. Na večeři si dá záležet, chce především muži/tatínkovi udělat radost, jen pozdě si uvědomila, že se včas nezeptala, zda by na rajskou měl chuť. No, byla by to velká náhoda, kdyby jí měl dnes k obědu. Trochu se tím uklidní, aby zahnala přicházející paniku. Chce být užitečná, hodná, protože pak ji má muž/tatínek rád. Musí ještě uklidnit děti/sourozence, aby doma byla pohoda. Nemá ráda napětí, hádky, dusno. Jenže ať dělá, co dělá, vždycky se něco stane. Muž/tatínek přijde domů naštvaný a vůbec si nevšimne, že přinesla domů nákup, udělala večeři, pak s dětmi úkoly, vykoupala je, přečetla jim pohádku/přinesla dvě jedničky a pochvalu od paní učitelky za sběr. Všechno je marné, nikdo ji nemá rád! Její muž/tatínek ji už nemiluje, asi přibrala/je ošklivá, a navíc má nejspíš pocit, že toho dělá málo/ach jo, a to tento týden přinesla jen dvě dvojky…

 

V dospělém těle je schované zraněné dítě, a když tuto skutečnost u sebe nebo u partnera uvidíme, můžeme si navzájem pomoci. Ale to předpokládá, že si tyto souvislosti začneme uvědomovat, uvidíme sami sebe a začneme růst do dospělého člověka. Pak jsme schopni být pro druhého velkou oporou. A nevadí, že jeden je ještě dítě. Nemusíme čekat, až ten druhý pochopí a uvědomí si, že jedná z pozice rozzlobeného syna/dcery. Ono je pravděpodobné, že jednou bude žena více v dítěti a podruhé muž. Léčit a růst budou oba.

 

Je pak krásné vidět poléčené páry, které výše uvedené věty dokážou s velkou úctou a láskou vyslovit jinak:

 

„Miláčku, ty jsi uvařila rajskou? Tu od tebe miluju. Sice jsem jí už dnes měl, ale té od tebe se nic nevyrovná.“

„Lásko, ty jsi nějaký zdrchaný. Když bys po večeři sklidil nádobí a já zatím uložila děti, můžeme si pak dát vínko a ty mi povíš, jak jsi pokročil s tou tvojí strategií. Vím, že tě to moc trápí.

 

Láska, porozumění procesům a vzorcům, které s námi jdou mnohem déle než náš partner, nám mohou pomoci přepsat staré mapy a vytvořit nové cesty, podle kterých se můžeme příště rozhodovat a jednat.

 

 

 

 

Komentáře
  1. Bohumila Boušková napsal:

    Řešení zdá se jednoduché…úhel pohledu je vždy jiný….a vše je o komunikaci. Děkuji a preju krásný letní den. B.

  2. Ira Svobodová napsal:

    Je zajímavé, když se tak rozhlédnu kolem sebe, že mnoho lidí odejde od „dospělého“ partnera (nebo alespoň v mnohém dospělého), aby si našli partnera, s kterým budou moci hrát tuhle výše uvedenou „hru“. A jako správné děti ukazují prstem a křičí: „Já za hádky ve vztahu, resp. rozpad vztahu nemohu, to on (ona)!“
    Výborná je i věta: „Vina je na obou stranách.“ No nevím, ale já za vinu nepovažuji, pokud má člověk jakési požadavky, a ten druhý je odmítá slyšet a utíká od nich, místo aby je chtěl vyřešit, aby se o nich chtěl domluvit. A zase jsme u „dětí“, hračka je podle mého rozbitá, tak chci jinou, proč bych tuhle opravoval.
    Zřejmě jsem zareagovala, protože tomu nerozumím a ani nevím, jak tomu porozumět, vlastně mám v sobě také nepochopené dítě… Hezký den. Ir

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.