Jak hodná holka zachraňuje rytíře

„Dělám pro něj tak hodně a on je stejně nespokojenej. Starám se o všechno, on doma nic nemusí a stejně furt brblá.“

„Proč se mi to děje? To jsem tak ošklivá, neschopná, že mě každý chlap podvádí? Vždyť se tak snažím?!“

„Co mu se mnou chybělo? Měl navařeno, napečeno, doma uklizeno, nikam jsem nechodila, kvůli němu jsem se vzdala kariery i kamarádek. Co vlastně chtěl?“

Chtěl, aby jeho žena byla sama sebou. šťastná a spokojená.

 

Ale popořádku. Jako svobodné bezdětné slečny, ženy, se vrháme do života plné energie, vášně, s přirozenou sobeckostí, s lehkou tajuplností v očích, ideály a naivním pohlížením na svět. Věříme v lásku na první pohled a přejeme si potkat prince na bílém koni (i šlechtic na grošovaným by byl dobrý). Svojí hravostí, lákavou postavou a jiskrami v očích jsme schopné kdejakému muži pomotat hlavu. Občas narážíme na naše rodinné vzorce, puritánské názory nebo nevšímavost rodičů. I když toto nádherné období Panny tyto aspekty potlačuje, mohou se přesto objevovat první náznaky nezdravých vzorců, které se vytvořily v dětství.

 

Už jste možná slyšely o syndromu hodné holčičky, která neodmlouvá, udělá vše, co jí rodiče řeknou, i když se jí nechce. Klid a harmonie je velkou dětskou potřebou a když holčička zjistí, že její vzorné chování nezpůsobuje křik a vrásky na obličeji dospěláků, dělá vše pro to, aby domnělý klid doma vytvořila. Málokterý dospělý se pak zajímá o to, zda v holčičce není vnitřní neklid, vztek na sebe či sourozence, kteří se nenechají tolik zmanipulovat jako ona nebo velká touha rebelovat, ale není odvaha se vzepřít.

 

Když naše holčička vyroste v slečnu, bude se snažit dělat své přátele i partnery šťastnými, bude už dopředu podle obličeje rozpoznávat jejich reakce nespokojenosti a předem předcházet konfliktům. Má nějakou představu o tom, co by lidi kolem ní chtěli, a tak to pro ně dělá. Všem zúčastněným to z počátku vyhovuje, ale postupem času kamarádi i partneři odcházejí. Ona je nešťastná a může mít pocit, že toho asi stále dělá málo. Tak je ještě vnímavější, pečující a nekonfliktní, jen vztahy nejsou ty pravé a rozchody jsou o to smutnější.

Kde je zakopán pes Baskervilský? V chování naší slečny. Není autentická a šťastná, partneři to cítí a chovají se k ní neláskyplně.

 

Přijde vám to divné, absurdní? Na první pohled ano, ale když jdeme hlouběji, do nevědomí, zjistíme, že mezi slečnou a partnerem se rozehrála zvláštní hra na Zrcadlení.

 

Muž chce mít vedle sebe ženu, která je sebevědomá, ví, co chce, je samostatná, nelituje se, zvládá běžný život, má svou práci, poslání, směr, ale dokáže být i jemná a umí se schoulit do jeho náruče, když je jí smutno. Řekne si o podporu, radu, o pomoc a muž se tak vedle ní cítí být mužem, který ji může podpořit a nabídnout své rameno, když se potřebuje vyplakat. Chce jí podporovat v jejím poslání, tvořivosti a chce, aby se cítila naplněná a šťastná. To ale znamená, že se žena zná, ví, co chce a nechce, co potřebuje, co ji nedělá dobře. Zná své hranice a přes ně nikdo a nic neprojde. Dokáže být laskavá, milující ale také vyžadující. Je v souladu se svým ženským rytmem, se svou cykličností. Má zdravé sebevědomí a zná svou hodnotu.

 

Když muž potká naši slečnu, vidí ji jako dokonalou, krásnou, sebevědomou ženu, která s ním bude tvořit harmonii. A ona se opravdu snaží být dokonalou ženou, která splní vše, co mu na očích vidí. A tady vzniká ten paradox. Na venek se muži líbí, že má vedle sebe pečující ženu, která plní všechna jeho přání, ale na tu druhou, skrytou, to nechce, protože nemá prostor být sám pečujícím rytířem. Začne být protivný, nespokojený a někdy i útočný, a to jen proto, že se snaží, ano dost nevhodně, donutit partnerku, aby projevila emoce a byla sama sebou. Aby přestala být jeho pečující mámou, protože on se pak dostává do role malého syna, který není schopný se o sebe postarat a ví, že se máma/partnerka obětují, aby on se měl dobře. Tento pocit v muži vyvolává jen vztek a zlost.

Když toto není vykomunikované, tak si slečna myslí, že nedělá dost a ještě přidá ve své angažovanosti. Vždyť to tak v dětství fungovalo? To je její naučený vzorec, tak hluboce vepsaný pod kůží.

 

Trochu začarovaný kruh, že?

 

Jak z toho ven? Mluvit, mluvit a opět mluvit. Říkat si navzájem, co oba cítí, co jim nevyhovuje, co je svazuje.

Ale může to být dlouhá cesta. Obzvlášť, když srdce i tělo je zamrzlé a necítí. Nevnímá signály, nerozpozná, kdy mu daná situace už nevyhovuje, kdy mu není dobře, kdy překračuje své hranice.

 

Je možné, že jeden z partnerů se začne otevírat a uvědomovat si, že vztah je pokřivený, ale druhý partner to tak nevnímá. Nemusí se mu líbit, co se s partnerem děje a chce, aby byl takový jako dřív. Chce zpátky ten ztrácející se stereotyp, na který si zvykl.

Nejtěžší situace nastává, když si partner myslí, že on je naprosto v pořádku a chyba je jen na druhé straně. Tady bych doporučila párovou terapii.

 

Víte, co je opakem lásky? Je to lhostejnost, bezcitnost, a když se do tohoto stavu jeden z partnerů dostane, je málokdy cesta zpět. O vztah se musí pečovat, ale ten tvoří slečna a její partner. Proto je nutné začít proměňovat sebe, a to i s rizikem, že se partner nepřidá.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.