Sebeláska skrze bolest? Už ne!

Ve všech možných příspěvcích, knihách, seberozvojových kurzech a seminářích se po nás chce, abychom na sobě pracovali, měnili se a posouvali.
Dlouho jsem nechápala proč bych to měla dělat, co je na mě tak špatného, vždyť se pořád tak snažím, ale stále to nestačí?!
Tak jsem začala na sobě makat, hodně četla, vzdělávala se, chodila na kurzy, terapie, konstelace. Nic z toho nebylo špatně, naopak. Jen tam vládla moje hlava, chtění a potřeba vše rozumově pochopit.
Chtěla jsem být už jiná, lepší, ale zároveň jsem si nechtěla připustit, že mám také vlastnosti, které mi brání se posouvat. Moje paličatost, ego, nepřiznání chyb, zároveň sebemrskačství, nízká sebedůvěra, lpění na starých vzorcích a neochota se poddat a věřit ve Vesmír, ve svou sílu, dary a poslání, mě oblokovaly a brzdily.
 
Jsou věty nebo jen slova, pocit z člověka, záblesk pochopení, které nás mohou posunout. Většinou to nejsou velké věci, proto bychom měly být bdělé.
 
My je ale neuvidíme a neucítíme, když si každé ráno nasazujeme koňské klapky na oči a naší pěknou masku dobrého, bezúhonného člověka a jdeme do světa. Jenže svět nám to už nebaští a dloube do nás, tak mocně, že klapky a masky odlétávají. Jen to někdy dost bolí. Hlavně srdce, když mysl stagnuje a emoce se pak hromadí v srdci. Mnoho lidí se učí jen skrze bolest.
 
Sundavejme pomalu masky a přijměme sebe sama, i tu temnou část, jako dokonalou bytost.
Přijmutí všech svých částí, pochopení důvodů vzniku různých strachů, přesvědčení, vzorců rosteme a spojujeme se se svou duší, která nehodnotí, nesrovnává. Ona jen je a snaží se s námi komunikovat, abychom rostly.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.