„ZMIZ MI Z OČÍ, NECHCI TĚ ANI VIDĚT! A ZALEZ DO POKOJÍČKU!“

Možná jste už tuto větu někdy vyslovili a možná jste ji slýchali v dětství. A s velkou pravděpodobností jste ji nemysleli vážně, tedy nechtěli jste, aby vaše dítě někam zmizelo, nebylo, vypařilo se.

Jenže tato věta, která byla z úst vypuštěna ve vzteku, zlobě, naštvání, mohla v dítěti vytvořit velkou bolest. Není pro dítě, ale ani dospělého, nic horšího než vyhození z komunity, vyhoštění ze společnosti.

Malé dítě neví, že to maminka ani tatínek nemysleli vážně. Byli jen unavení, nedokázali se napojit na své dítě, měli plnou hlavu starostí. Nevědělo, že sami cítili obrovskou bolest, jen si s ní nevěděli rady.

Ano, vrátím se opět v čase do minulosti, abychom pochopili přítomnost.

Malé dítě potřebuje cítit lásku, bezpečí a jistotu, že ho rodič nikdy neopustí, i když se bude chovat jakkoliv. Bohužel nikdo na světě nemá ideální rodiče, a tak mnoho dětí zažije nepřijetí, odmítnutí, kritiku, hodnocení a srovnávání s jinými dětmi.

Dítě se necítí být přijímáno. Vnímá, že není pro své rodiče dost dobré a může zažívat obrovský strach z opuštění. Proto se snaží být takové, jaké ho chce okolí mít. Snaží se potlačit svoje emoce, pocity, potřebu být milováno, přijímáno. Jenže to bolí a ono je na svou bolest samo, obzvlášť když ho rodiče pošlou pryč nebo s ním odmítají komunikovat.

 

Představte si tuto situaci:

 

Jedete autem. Jste nepozorní, protože vám v práci šéf řekl, že jste neodvedli svou práci dobře. Dokonce vás zkritizoval před celým týmem. Máte plnou hlavu myšlenek a celé tělo je zaplaveno stresem a strachem z propuštění.

Jedete a nesoustředíte se. Najednou je před vámi prudká zatáčka a vy víte, že už nemůžete nic udělat. Auto na vaše pokyny nereaguje a nezvládne projet zatáčkou. Skončíte na střeše. Máte poraněnou hlavu, krvácíte, je vám zle, bojíte se. Asi to není tak vážné, protože se můžete hýbat. Vylezete z auta a sednete si na okraj příkopu. Kolem vás jezdí auta, ale každý řidič, když vás zahlédne, raději otočí hlavu a jede dál.

Někdo ale zastaví. Přijde k vám žena, kterou znáte. Je to vaše milá sousedka. Cítíte vděčnost, stres opadá a vy začínáte brečet úlevou. Vztáhnete k ní ruce. Potřebujete obejmout, říct, že je s vámi, že už bude vše dobré.

Ale ona si stoupne před vás a začne vám nadávat, kritizovat. Nepomůže vám, neutře slzy, nechce se na vaše zakrvácené tělo ani podívat. Zlobí se, jste ji odporná ve své ufňukanosti, slabosti.

Nechá vás sedět na silnici a odjíždí. Pak přijede vytoužená záchrana – váš partner, zastaví, ale reaguje úplně stejně jako sousedka. Vůbec tomu nerozumíte, vždyť vás mají rádi!

 

Jste sami, opuštění, bolaví, plní strachu. A takto se cítí vaše dítě.

 

Možná se teď ptáte, proč takto jednáte, když nechcete? Proč dokážete zranit ty nejmilovanější osoby? Je to jednoduché. Sami jste byli zraněni a dávné zranění není přijato, zaléčeno a vždy, když se stane podobná situace a druhý řekne větu, která vás kdysi dávno tak ranila, rána se otevře a vy uděláte vše pro to, aby vás to tolik nebolelo. A klidně se odvrátíte od bolesti druhého, neboť jeho bolest je bolest vaše, tedy vašeho malého já.

 

Dává vám to smysl?

 

Až bude vaše dítě plakat nebo se vztekat, vzpomeňte si na tento příběh a dejte na chvíli na stranu vaše starosti. Klekněte si k němu, přijměte jeho bolest, emoce i všechny pocity, které má, protože přijímáte svou bolest, emoce i pocity, které jste měli vy sami jako malé děti. A možná to, co se děje teď vašemu dítěti, se dělo vám ve stejné době.

 

Přeji vám, ať dokážete společně s dětmi léčit svá zranění s velkou láskou a úctou ke všemu, co se se kolem děje.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.